Vzpomínky: 2006 - Váza

V mnoha ohledech se jednalo o tábor přelomový. Po čtyřech letech našeho působení ve Starých Hutích jsme totiž museli začít hledat nové táborové působiště (důvody této změny jsou popsány na jiném místě), a protože jsme na to neměli mnoho času, podařilo se paní Lebedové sehnat pouze jeden tábor, na němž jsme se letos v létě mohli objevit. Dětské rekreační středisko Jitřenka, jak se objekt ležící nedaleko Poličky jmenoval, však pro nás znamenal pouze jednoleté nouzové řešení, než jsme opět nalezli objekt tábora, který bezezbytku splňuje naše požadavky. Ale pěkně po pořádku…

První pracovní schůzku celého táborového týmu svolal letos Roman k Věrce do Dobřichova již na 25. únor. Nutný odchod ze Starých Hutí a novou situaci bylo zapotřebí probrat společně co nejrychleji. Paní Lebedová s Romanem a s Jindrou Kloudou se na prohlídku Jitřenky vypravili 13. dubna. Nutno dodat, že přes počáteční zklamání z pohledu na první, převážně hospodářskou část tábora jim ta druhá, obytná část tábora s kvalitním hřištěm nepřipadala zas tak zlá.

Po domluvě se správcem Jitřenky jsme se tam vypravili i na tradiční předtáborovou víkendovou brigádu v termínu 16. – 18. června. A sobotní večer, podobně jako před dvěma lety, strávila většina týmu, ozdobena národními symboly, v jednom nejmenovaném sportovním baru v blízké Poličce na utkání fotbalového mistrovství světa mezi naší reprezentací a Ghanou. Bohužel, na rozdíl od krásného zážitku před dvěma lety, jsme se letos zpět do Jitřenky vraceli s podstatně horší náladou…

Tábor se konal ve dnech 1. – 15. července a tou nejzásadnější změnou bylo to, že jsme se po třech letech vrátili k pořádání jen jednoho běhu. Důvod byl prostý – objekt tábora byl natolik rozsáhlý, že by se nám pořádání dvou běhů v něm nevyplatilo a upřímně řečeno, ani bychom neměli zájem. V praxi to neznamenalo žádný problém, poněvadž jsme dva loňské starohuťácké táborové běhy jednoduše sloučili v jeden, což nemělo vážnější vliv ani na zájem našich táborových dětí se jej zúčastnit. Poprvé od odchodu z Hryzel jsme tedy měli na starosti více než sto dětí najednou, přijelo jich s námi přesně 134. Tomu odpovídalo i (staro)nové rozdělení celkem 11 oddílů do tří věkových kategorií. V týmu oddílových vedoucích se tak objevily známé tváře z obou původních táborových běhů, z loňských sestav chyběli pouze Petr Kubíček a Marek Vondráček, z pochopitelných důvodů se mezi nimi nikdo nový objevit nemohl, žádné volné místo prostě nezbylo. Paní Lebedová a Roman Schulz, kteří si v minulých třech letech rozdělovali z pozice hlavních vedoucích řízení prvního, resp. druhého běhu tábora, se v nové situaci dohodli, že další společně organizované tábory povedou jako dva naprosto rovnoprávní „garanti“, přičemž paní Lebedová bude mít na starosti coby provozovatelka především kuchyňský a zdravotní sektor, zatímco Roman oblast programovou a organizační. Jejich každoroční vzájemný respekt ke svěřeným kompetencím se stal nutným předpokladem pro další fungování společného tábora…

Ve funkci zástupce hlavního vedoucího letos zůstal Honza Kašpar, který v ní v uplynulých dvou letech odvedl výbornou práci; Pavel se však z pozice pendla přesunul do funkce oddílového vedoucího a vzhledem k jeho další práci u oddílu se jednalo o šťastný tah – také proto, že „jeho“ děti si ho prostě každý rok žádají. Hlavním kuchařem zůstal Jindra Klouda, jako hlavní zdravotnice jela oblíbená Marcela Šimonková, ochotná kdykoliv pomoci i mimo svůj zdravotní sektor při organizování různých bodů táborového programu. A vzhledem k velikosti objektu tábora jsme museli posílit i „úklidový sektor“, v němž po celá léta nenápadně, ale přitom nadmíru kvalitně působila a působí Věrka Vernerová. Tu letos zdatně posílila Klárka Schulzová. Obě se nebývale zapotily hlavně v prvních dnech tábora, kdy musely dát do pořádku prakticky všechny lokality táborového objektu, v den našeho nástupu na tábor naprosto zanedbané.

Téma letošní celotáborové hry „Orientální váza vypráví“ se tentokrát rodilo těžce. Její příběh vymyslel Roman po horečnatém přemýšlení „až“ po Vánocích, což je v našem případě jev méně obvyklý, neboť o tématu celotáborovky se často rozhodujeme již v závěru tábora předchozího, případně v prvních týdnech po jeho skončení. Příběh nesmírně cenné vázy, opředené již při jejím zrodu bájnou legendou, putující časem po boku mnoha slavných majitelů (počínaje Šahrijárem a Šeherezádou a konče třeba cestovatelem Livingstonem), navíc často v prostředí a v době, která se v našich hrách ještě neobjevila (jako například carské Rusko nebo samurajské Japonsko) a vyprávějící o svém dlouhém a pohnutém „životě“, jistě nebyl špatný a taky jsme se při jeho ztvárnění několikrát pobavili. Proslulou se stala třeba jakoby realisticky sehraná pitka carských důstojníků, půvabní byli hrdí samurajové v čele s nenapodobitelným Michalem (který se letos zviditelnil hned v několika hezkých rolích) a taky Terka Taussigová v krásném kostýmu Tarzanovy opice. K vrcholům celého tábora patřily určitě velmi zdařilé novinky v našem táborovém programu – stínové divadlo v podání Luboše Nováka, který v něm hned v úvodu předvedl „božský“ zrod drahocenné vázy, a etapa z Divokého západu, ve které se při nefalšovaném kankánu zaskvěly Verča Dvořáková a Terka Taussigová v rolích zdatných lehkých barových tanečnic a v rámci níž všichni oddíláci a prákoši secvičili vydařené country vystoupení, za které byli bouřlivým potleskem odměněni všemi přítomnými táborníky. Mimochodem, skutečné táborové jeviště ve velkém sále bylo jednou z mála předností Jitřenky…

Velkým problémem se však stal velmi stroze a necitlivě čtený komentář vyprávějící vázy, který v úvodu každé etapy uváděl diváky do děje a atmosféry příběhu, jenž měl být právě sehrán, a byl zároveň i nutným pojítkem mezi jednotlivými etapami. Vzhledem k tomu, že byl namluven předem profesionálním (!) moderátorem, tedy odborníkem na slovo vzatým, který však nebyl osobně zainteresován na tvorbě táborového programu a nemohl tudíž znát potřebné souvislosti, je s pohledem do budoucna zřejmé, že i takovou práci musíme nejspíš zvládnout sami, neboť daný příběh prostě bereme za vlastní (a Pavlem namluvená Legenda o Kaptahovi k celotáborovce z roku 2004 je toho jasným důkazem).

Třetí ročník ankety „Zlatej Rudla“ o nejlepší herecký výkon v roli některé z postav celotáborové hry skončil tentokrát obrovským překvapením. Cenu pro vítěze si totiž odvezl Pavel za hereckou roli „Futra ze dveří mistra Leonarda“, kterou si vymyslel až při přípravě dané scénky a která se ani neobjevila v seznamu nominovaných rolí! Nečekaně tak odsunul na další místa žhavé adepty na vítězství v čele s loňským vítězem Petrem, který právě ztvárnil roli prostopášného italského renesančního malíře Leonarda. Právě proto se o Futru dodnes v táborových kruzích hovoří jako o nejgeniálnější herecké roli, která se v historii našich táborů objevila.

Potřebnou změnou také prošel charakter tradičního fotbalového zápasu. Po loňském vytouženém vítězství mladých modrých proti starým červeným jsme se v nových táborových podmínkách rozhodli vyjít vstříc většímu počtu kluků ze starších oddílů a sehráli s nim zápas v novém pojetí „personál proti táborníkům“. Více než výsledek tohoto prvního oficiálního vzájemného utkání (zvítězili ti zkušenější, to znamená mužstvo složené z členů táborového personálu) je zajímavější první a zároveň jediný vážnější podíl nočního hlídače Davida Krososky, který dal rozhodující góly týmu vedoucích, na táborovém programu. Jinak byl jeho pobyt na táboře pro mnohé členy personálu takřka neviditelný…

Oficiální fotky