Po patnácti letech: 1995 - Paříž-Dakar

Čas rychle letí, a to i ten náš táborový, a tak když jsem v roce 2008 završil patnáctý rok své táborové kariéry, rozhodl jsem se pro každoroční ohlédnutí do minulosti a začal pořádat srazy bývalých táborových týmů po patnácti letech. A musím se přiznat, že jsem se do této novinky v našem táborovém životě pustil s velkou chutí. Zkrátka, sejít se po patnácti letech opět v té sestavě, ve které jsme tehdy tábor jaksepatří prožili, společně zavzpomínat, povyprávět si o našich vlastních životech, případně si zazpívat staré dobré písně za doprovodu kytary či naplánovat další společné akce a oživit tak něco, co se jevilo býti téměř zapomenuto – to mě lákalo! Setkat se znovu se svými táborovými přáteli, to je přece událost, kterou bychom si neměli nechat ujít, a je jedno, zdali se dodnes na táborech či někde jinde vídáme pravidelně, nebo zdali jsme se celých těch 15 let takřka nebo vůbec neviděli…

Třetí setkání táborového týmu po patnácti letech, tedy toho z roku 1995, se konalo 23. října 2010. Vzhledem k tomu, že z řad pamětníků na hryzelské tábory natrvalo vypadl náš první hlavas, Nymburák Martin Ryšánek, rozhodl jsem se místo srazu přesunout tam, odkud pochází většina tehdejších členů našeho týmu a vlastně i provozovatel tábora samotného – do Peček. Na doporučení většiny aktérů jsem zvolil restauraci Siňorita, která dle všech dostupných referencí splňovala podstatnou část našich požadavků – dá se tam sedět v klidu v salonku, dobře tam vaří a čepují tam dobré pivo. Pro mě to sice byla velká neznámá, ale rady znalejších byly dostatečnou zárukou, že se nám tam bude líbit. Větším problémem nakonec bylo sehnat některé z nových členů tehdejší party, kteří s námi byli na táboře pouze jednou a o nichž nikdo nic nevěděl (především se to týkalo oddíláků Jirky Tvrzníka a Honzy Faltýna), takže se mi je kontaktovat nepodařilo. Přesto podstatná část pamětníků ode mě pozvánku obdržela.

Na sraz nás nakonec dorazilo o poznání méně, než tomu bylo v předchozích dvou letech. Někteří z původně jistých účastníků se museli z pochopitelných důvodů omluvit, jiní patrně na sraz zapomněli, takže se konečný počet zastavil na čísle 15. Navíc dorazili „jako hosté“ i Klárka Peková-Schulzová, Petr Kusý a Jirka Hájek st., kteří v roce 1995 sice členy týmu nebyli, avšak v našich řadách měli své partnery a k hryzelskému táboru rozhodně měli vztah.

Přesto (nebo možná právě proto!) zábava rozhodně nevázla. Ba právě naopak! Možnost sejít se s lidmi, kteří se v některých případech neviděli celých 15 let, opět zafungovala jako ta správná alchymie. Podělit se o své vzpomínky, navázat zpřetrhané vazby a dosyta se zasmát a pobavit, to vše většině z nás zcela pochopitelně trvalo až do pozdních večerních hodin a vůbec přitom nevadilo, že jsme poslední hodinu seděli úplně „nasucho“, poněvadž obsluha podniku na nás nejspíš neměla čas a náladu... Kytara se sice tentokrát celým podnikem nerozezněla, neboť letošní sraz se musel obejít bez našeho dvorního kytaristy Tomáše „Hlavouna“ Buldry, který si právě před patnácti lety plnil své vojenské povinnosti, ale vzpomínkové video nechybělo – díky letitému videozáznamu, který jsem před rokem obdržel od Martzina Ryšánka, jsem mohl sestříhat nejzajímavější momenty ze dvou táborových dnů a přehrát je ostatním. Vzhledem k tomu, že i v našem malém salonku vytrvale duněly koule z přilehlého bowlingu a že kvůli chybějící televizi jsme museli na videoprodukci použít malý notebook, budou si to muset všichni zájemci pustit ještě jednou v klidu doma... Nicméně, i to, co jsme společně téměř bez zvuku viděli, stálo za to a pobavilo!

Určitě nejen já sám jsem se opět utvrdil v názoru, že stará táborová přátelství by se měla pravidelně oprašovat. Už teď se těším na příští rok, neboť parta z toho letošního tábora (tedy z roku 1995) se stala základem pro léta následující, což neplatí jen o novém vedení, které jsem tehdy na poslední chvíli utvořil spolu s Martinem Jedličkou...

Fotky ze srazu